Možná to znáte.... máte přítele, občas proběhne nějaká hádka, ale jinak je vše ok, bavíte se, máte společné zájmy, společně jezdíte na výlety. Postupem času se hádky začnou stupňovat, až se vlastně vůbec nebavíte, ale jen se hádáte, nebo se bojíte něco říct, aby zase z toho nebyla hádka.... A v duchu si říkáte, že to vlastně nemáte vůbec zapotřebí. Ale stále v tom přátelství zůstáváte.... kvůli starým časům a... co kdyby to zase někdy bylo dobrý?
Veřte mi. Nebude. Budete se akorát trápit a nasírat čím dál tím víc.
Nikdy jsem neměla nějakou kupu přátel. Vždycky mi stačilo jen pár lidí. Ale chtěla jsem, aby ke mně byli upřímní. Nelhali mi, a neroznášeli o mně tlachy, když se zrovna nebavíme. Asi jsem toho chtěla moc. Ale já stále věřím, že jednou na takový přátele narazím. Na takový, který jsou opravdový. Ptáte se mě, co to je, opravdový přítel?? Ten, který nemusí mít vždy pravdu. Ten, který vás utěší, když budete potřebovat, když zrovna nebudete mít náladu. Ten, se kterým máte společný zážitky. Ten, se kterým plánujete. Ten, který se vůči vám loajální. Ten, který vám neubližuje. Ten, který vás dokáže podržet, ať už děláte cokoliv, a je jedno, v jakým je rozpoložení. Ten, který se dokáže omluvit, ne jen přecházet. Ten, který vás nebude ponižovat.
A tak jsem přišla o dalšího přítele, ale.... myslím, že svítá na lepší časy. A ne, není to záplata.
