Víte, před jedenácti měsíci jsem ztratila "kamarádku", ne nebojte, neumřela....Ale pro mě už tu není. Skončilo to tripem do Finska (proto jsem o Finsku přestala psát, protože to bylo zkrátka moc čerstvé. Ale do této překrásné země jsem se vrátila, ta za nic nemůže).
Ne že bych neměla jiný kamarád(k)y, ale ona byla....
...moje nejlepší. Zkrátka je to tak a nic s tím neudělám, i kdybych milionkrát chtěla (a že já chci). Možná právě to, že jsem jí "vyblila" všechno, naše kamarádství neuneslo. S nikým jiným jsem si tak skvěle nepokecala, i když vím, že i ona byla propouštěcí a všechno, co jsem ji kdy řekla, putovalo dál. Ráda bych, aby mi někdo vymazal paměť, abych zapomněla. Protože si nepamatuji to hezký, bohužel, ale tu zradu, která mě zasáhla tak, že moc. Bohužel máme tolik společných známých a kamarádů, že i kdybych se sebevíc snažila, stejně se ke mně donese, co kde jak a s kým (to hlavně) všechno dělá.
Myslím, že už jsi na můj blog přestala chodit, ale kdybys tohle četla...já ti NIKDY neodpustím, NIKDY NIKDY NIKDY!! A přijde den, kdy se znovu potkáme, i když teď jsi ode mně daleko. Nebude to hezký, už jen proto, že ty mě zase budeš pomlouvat a vytahovat na mě špínu. Ironie je, že ty říkáš, jak strašně ses změnila. Není to pravda. Jsi stejně zapšklá, jako si byla vždycky. Pořád tvrdíš, že tě nikdo nemá rád, že se k tobě lidi chovají nefér. Ty ses zachovala nefér ke mně... jen nevím, jestli to děláš schválně, nebo si to ani neuvědomuješ. Je to smutný. A jedno lepší než druhý.
